Další rozhovor jsme si pro vás připravili s Petrou, projektovou manažerkou Kina Brasil. Co obnáší její práce, jak zvládá svou roli na festivalu jako trojnásobná máma a jaká jsou úskalí práce na festivalu? Tohle a mnohem více nám zodpověděla.
[Barbora] Jsi projektová manažerka Kina Brasil. Co práce projektové manažerky obnáší, co tě na roli baví a co moc nemusíš?
[Petra] Jako projektová manažerka festivalu Kino Brasil vidím svoji roli tak, že dělám vše pro to, aby se festival vůbec uskutečnil – a nejen to, aby byl v termínu, ale taky aby byl v takové kvalitě, jakou si sami nastavíme, tedy v té nejlepší možné. Hlavní cíl je jednoduchý: aby to bavilo jak nás organizátory, tak i naše diváky. Proto se starám, abychom měli dostatečně velký tým, každý by věděl, co má dělat a všichni jsme dodržovali deadliny. A hlavně, vzhledem k tomu, že to všichni děláme dobrovolně, snažím se v týmu udržovat příjemnou atmosféru a vytvářet motivující prostředí.
[Barbora] Jak to vypadá v praxi?
[Petra] Každý rok začneme tím, že se jako tým sejdeme a probereme uplynulý ročník. Co nás bavilo? Co fungovalo? Co bychom rádi zopakovali? A co už naopak nechceme znovu zažít? Pak si rozdělíme úkoly podle toho, co koho baví a co má každý z nás chuť letos dělat – každý rok to může být jiné, což je super! Na základě toho si pak vytvoříme plán a já mám na starosti hlídat, jestli se ho držíme. Organizuju pravidelné online schůzky, deleguji úkoly, občas trochu pošťuchuji tým, aby věci nezůstávaly stát, a když je potřeba, přiskočím a pomůžu tam, kde to zrovna hoří. A co mě na tom baví nejvíc? Rozhodně spolupráce s ostatními. Učím se neustále nové věci od každého člena týmu, a to považuji za velkou poctu, která mě pak posouvá nejen profesně, ale i osobně. Co mi naopak občas leze na nervy? Když i přes veškerou snahu narážíme na skluz a nestíháme dostatečně komunikovat o festivalu s veřejností. To je ta část, která by mohla jít lépe – ale aspoň je pořád na čem pracovat!
[Barbora] Musí mít dobrá projektová manažerka nějaké předpoklady nebo vlastnosti?
[Petra] Někdy mám pocit, že být projektovou manažerkou filmového festivalu, kde celý tým tvoří jen dobrovolníci, to je jako pokoušet se řídit orchestr, kde nikdo nemá noty a každý si přinesl vlastní nástroj. Zní to jako výzva. Ale s těmi správně naladěnými lidmi z toho může být i symfonie!
A jaké předpoklady nebo vlastnosti mi pro to přijdou důležité?
1.Organizace na jedničku Filmový festival je velká událost plná pohyblivých částí – od zajištění filmů a účinkujících, přes logistiku až po domlouvání partnerů. Takže být organizačně zdatná je naprostý základ. Bez toho se vám festival rozsype dřív, než se vůbec rozběhne. Tím tedy neříkám, že já tu organizaci na jedničku zvládám. Někdy bych si dala za 3, ale snažím se.
2. Motivační kouč v akci Všichni, kdo na festivalu pracují, nejsou v tomhle týmu pro peníze. Jsou tu, protože milují Brazílii, film, festivalovou atmosféru a troufám si i říct, že mají rádi samotný tým, ve kterém na tom pracujeme. Jako projektová manažerka mám pocit, že mým úkolem je udržet jejich nadšení. Snažím se je inspirovat, vést a hlavně je podpořit, když se věci začnou hroutit.
3. Mistrovství v improvizaci Věci se pokazí – to je nepsané pravidlo každé události. Je tedy třeba se z toho nehroutit a vytasit se se svou schopností flexibility a improvizace! Když někdo z nás nebo účinkujících onemocní nebo třeba film nedorazí včas, umět rychle a kreativně najít řešení vás zachrání. V tomto musím říct, že je skvělé spolupracovat s brazilskou komunitou. Mám dojem, že toto je obecně brazilská superschopnost.
4. Delegujte, jinak se utopíte Jedna osoba nezvládne všechno – a to je v pořádku. Klíčem je umět si v týmu práci rozdělit. Každý z nás má nějaký talent, a když ho využijete správně, festival poběží jako na drátkách. Já osobně netrpím pocitem, že já udělám všechno nejlépe. Nebojím se tedy delegovat.
5. Komunikační královna Mluvit, vyjednávat a někdy i trošku kouzlit slovy. Potřebujete přesvědčit sponzory, partnery a zajistit, aby všichni věděli, co mají dělat. Komunikační schopnosti jsou alfou a omegou všeho. Komunikační královnou asi úplně nejsem, ale minimálně vím, že komunikace je klíčem úspěchu.
6. Efektivní správa zdrojů Peníze nejsou vše, ale bez nich festival neuspořádáte. A když jich máte omezené množství, musíte být opravdový kouzelník v jejich správě. Každá koruna, každý dobrovolník a každá minuta se počítají.
7. Vášeň pro věc A konečně, musíte milovat Brazílii a film. Proč jinak byste to dělala? Tohle nadšení se přenese i na tým a celou akci. A věřte, že když se festival nedělá s láskou, všichni to poznají.
[Barbora] Děláš taky administrativu, jsi taková naše týmová krotitelka divoké zvěře a psycholožka, když jde do tuhého, dokážeš uklidnit každou situaci. Takovou máš povahu, nebo ses to musela naučit, aby tým fungoval, jak má?
[Petra] S tou „krotitelkou divoké zvěře“ jsi mě pobavila! Tak si spíš připadám denně doma… No, ale jo, asi je pravda, že když jde do tuhého, tak se nehroutím hned – pokud to není opravdu nutné. Asi to mám tak nějak v povaze. Vždycky se snažím zachovat klid a držet tým pohromadě, protože když jsme všichni na stejné vlně, jde všechno líp. Mým cílem je vést tým co nejlépe a dbám na to, aby se každý ve své roli cítil dobře. Chci, aby se nebál vstoupit do diskuze, aby měl šanci se něčemu novému naučit, a taky aby byl schopný objektivně zhodnotit, kdy na něco stačí sám a kdy už potřebuje pomoct. Jen tak máme šanci růst a posouvat se dál – a zároveň zůstat projektu věrní, protože když se každý cítí dobře, je větší šance, že tu bude rád a dlouho. Takže jestli jsem se tohle musela učit? Spíš to tak nějak vyplynulo z praxe.
[Barbora] Byla jsi u zrodu festivalu. Za poslední léta se z tebe stala trojnásobná máma. Pracuješ a k tomu děláš festival. Jak to zvládáš?
[Petra] Všechny, kdo dělají se mnou na festivalu, považuji za své dobré přátele a festival za svůj srdcový koníček. Když k tomu člověk přistupuje takto, pak se na festival v omezeném volném čase hledá prostor s větší chutí. Na festivale dělám již 11 let, tedy od jeho zrodu. Vždy se stejným zápalem, ovšem ne vždy se stejnou intenzitou. První rok jsem se kvůli práci v Angole ho nemohla ani zúčastnit. Ostatní roky jsem se sice festivalu účastnila, ale sama ho třeba plánovala z Londýna, kde jsem 2 roky pracovala. Posledních 5 let žiju v České republice a festival řídím po většinu času s jedním až třemi dětmi na klíně. Zvládnout se to dá zejména díky podpoře Vráti, mého manžela, a díky tomu, že vím, že se na tým mohu ve všem spolehnout, mohu delegovat a tím pádem se opravdu soustředit na svoji roli.
[Barbora] Je vidět, že festival je pro tebe opravdu srdcovou záležitostí. Do festivalu dáváš nejen svůj vzácný čas. Co tě na Kinu Brasil baví i po tolika letech, proč festival děláš?
[Petra] Asi už nebude překvapením, když tu zopakuji, že festival mě baví zejména díky tomu, že na něm pracuji s tak skvělými lidmi jako je Zuzka, Gabi, Bára, Romča, Irča, Tomáš a nově Adilson a Carol, kteří se k nám přidali letos. Práce na festivalu mě baví i proto, že se neustále učím něčemu novému (nebo i starému). Jen za letošní rok jsem se naučila, jak je možné čerpat výhody z toho, že festival organizujeme jako nezisková organizace. Díky tomu můžeme využívat veškerých výhod online nástrojů, jako jsou Slacku, Google for Nonprofit, Canva atd. Také mě hodně obohatila spolupráce s Holkami z Marketingu, které nám letos pomohly tím, že nás zařadily mezi klienty jejich Akademie. A díky tomu, že se letos k nám přidal Adilson s Carol, donutilo mě to oprášit svoji portugalštinu. A v neposlední řadě se stále učím, jak vést mezinárodní tým, který pracuje skoro 100% na dálku, což je něco, co se mi hodí i pro moji práci. No a samozřejmě mě baví samotný festival, který je vyvrcholením naší celoroční práce. Je skvělé pozorovat přicházející diváky do kina a pak jejich spokojené tváře při odchodu. A je skvělé potkávat se s celou tou komunitou kolem festivalu – Brazilci žijícími v České republice, filmovými nadšenci, našimi přáteli.
[Barbora] Dělat festival je risk. Přestože se každým rokem učíme získávat více financí, jsou situace, kdy do poslední chvíle nevíme, jestli neskončíme v mínusu. Někdy jsi dokonce doplácela i ze svého. Není to frustrující, tolik práce a ještě za ni platíš?
[Petra] No to je ta smutnější část festivalových příprav. Uznávám, že toto je trochu frustrující. Přece jen festival něco stojí a bohužel každým rokem stojí spíš více peněz. Každý rok je třeba zaplatit filmová práva, pronájem kina a propagaci. Navíc bychom velmi rádi adekvátně odměňovali naše spolupracovníky – titulkáře, překladatele, účinkující, kteří se podílejí na doprovodných akcích. Vím, že mnozí z nich pro festival pracují rádi, avšak je třeba si uvědomit, že jsou to profesionálové, kteří se překládáním či tancem a hudbou živí, a tak si myslím, že není fér od nich požadovat služby výměnou za milý úsměv a věčnou slávu.
Navíc každým rokem je to trochu sázka do loterie. Příjem ze vstupenek tvoří velkou část našeho rozpočtu a my bohužel mnohdy do poslední chvíle nevíme, kolik na filmy dorazí diváků. Z tohoto hlediska by pro nás bylo nejlepší, kdyby si lidé mnohem více kupovali vstupenky dopředu. Tak bychom my alespoň tušili, jak to s návštěvností vypadá, a zda není třeba ještě v posledních týdnech a dnech před festivalem nějak flexibilně na situaci reagovat. Takže pokud mohu tímto naše příznivce o něco poprosit, nebojte se kupovat si lístky dopředu! Navíc letos jsme se rozhodli prodávat lístky v předprodeji se slevou! Takže myslím, že to je výhodné pro obě strany ;)
[Barbora] Mnoho diváků si myslí, že si Bio Oko pronajímáme na celé čtyři dny festivalu a neumíme využít prostor vhodně. Jak to tedy je?
[Petra] Tohle je opravdu zajímavé. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že si to lidé mohou myslet. No jo, to je tak, když člověk něco vnímá jako samozřejmost a pak zjistí, že to samozřejmost pro ostatní vůbec není. Takže abychom to uvedli na pravou míru. My si nepronajímáme kino na celé 4 dny festivalu, my si pronajímáme kinosál jen několik promítacích časů. Je to z toho důvodu, že by se nám to nevyplatilo. Náklady na každou filmovou projekci se skládají z ceny filmových práv a pronájmu sálu. A my musíme vždy dobře vážit, v jakých časech můžeme pustit jaké filmy, aby se to v konečném výsledku minimálně zaplatilo.
[Barbora] Letos festival potrvá 3 týdny, máme víc doprovodných akcí než filmů. Je to pořád festival filmu, nebo se měníme na festival brazilské kultury?
[Petra] To je skvělá otázka! A odpověď je: ano i ne. Kino Brasil je pořád především filmový festival, to se nemění. Filmy jsou a budou hlavní součástí našeho programu, naší DNA, protože právě skrz film se Brazílie představuje v celé své kráse a hloubce. Ale! Zároveň chceme, aby festival byl o setkávání lidí. Aby si mohli nejen sednout do kina, ale taky si spolu popovídat, sdílet zážitky a třeba i objevit něco nového. A proto se snažíme lidem přinášet i další akce. Chceme, aby návštěvníci mohli ochutnat Brazílii všemi smysly. Máme degustace brazilského jídla, ochutnávky kávy, taneční a hudební workshopy – protože to je taky součást Brazílie, a my ji chceme přiblížit co nejvíce. Navíc upřímně nás těší spolupráce s pražskou kulturní scénou a místní brazilskou komunitou. Náš doprovodný program na této spolupráci stojí a náš festival nesmírně obohacuje.
[Barbora] Na jaký film a doprovodnou akci se letos nejvíc těšíš? Co bys divákům doporučila?
[Petra] Jéje, já kdybych mohla, tak jdu na všechny filmy a všechny doprovodné akce, ale to mi bohužel doma neprojde. Zkusím si tedy vyjednat propustku na pár filmů, alespoň jeden koncert, jeden workshop, přednášku a závěrečnou party.
Mezi mými filmovými favority jsou:
Portrét jistého Orientu (O Retrato de Um Certo Oriente) od Marcela Gomese, jehož filmy jsou našimi ověřenými festivalovými stálicemi. Právě tento snímek ukazuje na velkou kulturní rozmanitost Brazílie a zároveň citlivě pojednává o komplikovanosti mezilidských vztahů, o to více komplikovanými, když se jedná o lásku mezi lidmi z jiných náboženských skupin. Letos tento film budeme dávat dokonce dvakrát. Je možné ho shlédnout buď během oficiálního zahájení filmového festivalu ve čtvrtek 31. 10. v Biu Oko nebo v sobotu 2. 11., a to dokonce s následnou debatou o brazilské kinematografii.
Pureza, film podle skutečné události ukazující příběh jedné matky, která se vydá hledat svého ztraceného syna. Za mě silné téma! Na tento film se můžete těšit v pátek 1. 11.
Betânia je můj nedělní (3. 11.) favorit. V tomto filmu se těším na obrazy z oblasti Národního parku Lençóis Maranhenses, kde se nachází nádherné písečné duny, vodních ploch a mangrove, a na záběry z tzv. Bumba Meu Boi, brazilského folklóru, který spojuje prvky tance, hudby, divadla a náboženských obřadů. Navíc vzhledem k tomu, že se snímek dotýká tématu sucha, po filmu se chystáme uspořádat debatu právě na toto téma.
Co se doprovodných akcí týče, těším se na:
koncert Vinícia Cantuária (26. 10., Palác Akropolis),
bubenický workshop (27. 10., Music Club Jižák),
lekci samby (25. 10., Fitness Club Energym Holešovice)
povídání Veroniky Lálové (22. 10., Bio Oko),
a film s následnou diskuzí s Mnislavem Zeleným–Atapanou (26. 10., Bio Oko).
Tak doufám, že se tam potkáme ;)
Podívejte se na program festivalu zde.
Comentarios